Pan Bedřich Popek - Známý, neznámý hrdina

Toto je příběh pana Bedřicha z Karvinska, veterána druhé světové války, vojáka německého Wehrmachtu a později partyzána na balkánském poloostrově.
22.3. 2015

Pan Bedřich byl skvělý a velmi laskavý člověk, který rád pomáhal lidem kolem sebe. I přes zdravotní problémy, byl člověkem, který strašně rád vtipkoval. Nechť odpočívá v pokoji.

Pana Bedřicha jsem poznal o jednom víkendu v roce 2001, když jsem přijel domů na víkend z Vojenské základní služby. Byl to přítel mé babičky. Jelikož jsem byl voják a navíc jsem se zajímal o historii, válku a vše okolo armády, vyprávěl mi své příběhy z války. Zde jsou některé z nich. Spolu jsme sepsali v roce 2007 ty, na které si ještě pamatoval.

Narodil jsem se za první československé republiky 13.9.1923 v Dětmarovicích na Karvinsku jako poslední syn z devíti dětí.


Důvod, proč jsem musel nastoupit do německé armády byl ten, že když se za okupace vyplňovaly jisté papíry ohledně národnosti apod., můj otec rozhodl, že vyplní "slezskou národnost" a to proto, ne že bychom nebyli Češi, ale pro to, jak byl otec zklamán dějem kolem okupace, jak se na nás všichni vykašlali. Poté mi přišel odvodní list, který jsem měl odeslat vyplněný nazpět. Neudělal jsem to, nebyl jsem přeci Němec. Ale Němci mi poslali další výzvu k odeslání vyplněného odvodního listu. Opět jsem neuposlechl a když mi dorazila třetí výzva, již to bylo s varováním, že pokud vyplněný odvodní list nepošlu, skončím v táboře. A tak se stalo, že jsem nastoupil v prosinci 1942 do německé armády. Ostatně jako hodně lidí tady ze severní Moravy.


V Českém Těšíně jsme se všichni odvedenci nahlásili a poté vlakem společně odjeli do Gleiwitz (polské Gliwice). Nastoupil jsem k Panzergrenadier Regiment (na číslo regimentu si nevzpomínám). Z výcviku si pamatuji cvičné střelby z pancéřovky, kdy jsme odpochodovali za město na židovský hřbitov a velitel nám ukazoval, na který náhrobek máme střílet.


Po výcviku jsme měli odjet na východní frontu do Ruska, ale veliteství nakonec rozhodlo, že pojedeme na Balkán. Na Balkáně jsem byl převelen k jiné jednotce a to jednotce horských myslivců. Účelem naší jednotky bylo potírat vznikající protiněmecké jednotky z místních obyvatel, kterým velel Srb Dražan Michalovič, který údajně pocházel ze šlechtického rodu.


Příběhy k fotografiím:

11_podzim_1943

č.6 - podzim 1943 - před chatou v albánských horách, kde jsme hlídali muniční sklady, které zbyly po italské armádě a byly plné těžké munice (dokonce byl u nás i jeden Francouz). Stojím úplně vpravo.

Albánie 1944

č. 10 – Albánie 1944 - umělecká fotografie (zhotovena za 5minut), kterou jsem si nechal pořídit po boji s partyzány. V horách jsme po skupinách drželi pozice. Sem tam partyzáni zaútočili na některou z pozic, ale tentokrát útočili na všechny naše pozice najednou. Na naší straně byli jak ranění tak i mrtví. My jsme později doplňovali stavy na stanovištích, kde chyběli vojáci a já pak s ostatními vozil mrtvé dolů do vesnice, kde pak byli pohřbíváni. Ze začátku jsme na kříže dávaly i helmy, ale později přišel rozkaz, že už se nesmíme dávat helmy na náhrobky, ale že je máme sbírat. Pozice jsme udrželi.


V Jugoslávii v roce 1944 jsem byl vybrán ještě s jedním vojákem jako spojařská hlídka. Nafasovali jsme polní telefon a našim úkolem bylo natáhnout kabel od frontové linie až do půli cesty k velitelství. Druhá hlídka pak od nás natáhla drát až k hlavnímu velení.

Za nějaký čas, kdy jsme se drželi na poli, se s námi seznámila paní Neža Topolovec, která nás pozvala domů a pohostila. Seznámili jsme se i s jejím mužem Ivanem Topolovec a zjistili, že mají tři syny. Dva z nich odvezli Němci na práce do Německa. Vrátil se pouze jeden, druhý nepřežil bombardování továrny.

Po pár dnech, kdy jsme se sblížili, přišel na "výzvědy" jejich třetí syn Tynek, který se nás po několika dnech vyptával, zda-li nechceme utéct a zůstat u nich. Dlouho jsem váhal,věděl jsem totiž, co mě čeká, když dezertuji a chytí mě.


Ještě než jsem se rozhodl, přišel rozkaz stáhnout se. Pro mě a kolegu to znamenalo, vzít telefon a stočit drát až k frontě. To jsme také udělali a šli zpátky k rodině Topolovec. Za nedlouho přišli další dva od hlavního velitelství. Jeden z nich byl Němec (kupodivu v námořnické uniformě) a druhý Čech, který bydlel na Opavsku.

Jemu jsem do ucha sdělil, že mám možnost zůstat. Němec viděl, že si šeptáme a ptal se kolegy, co jsem mu říkal. On mu to řekl a Němec oznámil, že kdyby sám uměl aspoň dvě věty srbsky, že by hned zůstal, že má toho sám plnou prdel. To mi dodalo odvahy a já tedy řekl, že zůstávám a se mnou i můj kolega z hlídky. Ti dva odešli a na velení oznámili, že po nás našli jen telefon a kabel.


Tynek nám řekl, že si mám vzít všechny věci a odvedl nás do lesa, kde byl úkryt. Taková díra v zemi zaházená větvemi. Měli jsme se tam schovat a počkat na Tynka, až přijde vhodný čas.


V noci jsme uslyšeli hrozivou ránu.


V úkrytu jsme přespali, ráno uslyšeli blížící se kroky. Byla to dcera jednoho muže, který se v domě s námi seznámil. Volala na mě Milan. Milan, jelikož oni neumí vyslovovat Ř a já jim řekl, ať mě oslovují právě jméněm Milan. Donesla nám jídlo a oznámila, že se němci sice stáhli, ale ne moc daleko a že jsou v horách. Dostali jsme s mým kolegou strach. Za pár dní se nakonec ukázal Tynek a říkal, že se Němci nadobro stáhli a rána, kterou jsme v noci slyšeli, bylo odpálení jednoho mostu přes řeku. Šli jsme s Tynkem zpátky do jejich domu, dostali civilní oblečení a já dokonce bundu, která vypadala jako britská letecká. Měli jsme počkat v domě a Tynek odešel k veliteli partyzánů zeptat se, co bude s námi. Měl nás přivézt k nim. Vyslechli si nás a řekli, že budeme partyzánští pomocníci beze zbraně, tj. na vozíku taženém mulem nebo oslem jsme partyzánům nosili proviant do lesů. Za pár dní přišel Tynek a říkal nám, že nás musí poslat na jejich velitelství, že to musí být oficiálně. Dali nás do celkem útulné cely a brali nás na výslechy. Když se maličký velitel dozvěděl, že jsem Čech a ne Němec, chtěl znát podrobnosti a taky ukázat místo na mapě, odkud jsem. Po výsleších nás vzali za své, dostali jsme pořádně najíst. Po válce nám sdělili, že můžeme odejít domů. Velitel nám vystavil list o čistém průchodu domů, na jedné straně srbsky a na druhé německy.


Vydali jsme se na cestu domů.


V Brně nás zastavila sovětská hlídka. Papír si ode mě vzal jeden z vojáků a poslal nás dál do jednoho domu. Po výslechu si nás vzali do jiné části Brna Češi. Zavřeli nás do cel. Svého kamaráda jsem tam viděl naposled. Pamatuji si na rozsudky poprav pověšením. Udělovaly se jako na běžícím páse. Já byl v šetření zavřen něco přes tři měsíce. Poté mě propustili a mohl jsem svobodně odejít domů. Z vyšetřovny jsem si vyzvedl papír, co jsem měl od partyzánů a šel.


Domů z války jsem se vrátil začátkem září roku 1945.

Fotogalerie pana Bedřicha od 2.sv.války po československou armádu: ZDE

Vysvětlivky k fotografiím:

č.1 březen 1943 - pořízeno v ateliéru Pastucha v Orlové.

č.2 květen 1943 - v Atelier Germania v Gleiwitz (polské Gliwice).

č.3 1943 - na nádvoří kasáren v Gliwicích.

č.4 1943 - na pokoji v gliwických kasárnách při nedělní návštěvě. Zleva kamarád z Dětmarovic s přítelkyní, já, vedle mne kamarád z Bystřice nebo okolí a pak kamarád z Fryštátu (dnešní Karviná-Fryštát) s manželkou. Uprostřed Němec, který se již zúčastnil okupace Polska.

č.5 jaro 1943 - při kopánů zákopů v Albánii (na fotografii nejsem), v pozadí stroj na drcení kamení používaný italskou armádou na tvorbu silnice, nyní opuštěný a rozkradený.

č.6 podzim 1943 - před chatou v albásnkých horách při hlídání muničních skladů.

č.7 prosinec 1943 - v jedné noclehárně v Bulharsku, sešel jsem se s kamarádem.

č.8 leden 1944 - na Nový rok ve Vídni, kde jsem strávil 6 dní. Vánoce jsem strávil doma s rodinou.

č.9 1944 - v Albánii

č.10 1944 - v Albánii (mimochodem fotografie hotová za 5minut) bylo to právě po boji s partyzány

č.11 leden 1947 - v československé armádě. Narukoval jsem do slovenského Parkaně (dnešní Štůrovo) město na nejjižnější hranici Slovenska s Maďarskem na Dunaji.

č.12 1947 - v československé armádě. Jsem druhý zprava.

PředchozíDalší